Michael Jai White patří k těm hercům, co mají tu smůlu, že jsou bílí jen příjmením. Což zní hrozně rasisticky, ale je fakt, že na černošského kung-fu maníka Hollywood zkrátka není připraven. Ve Spawnovi mu dali na hlavu masku, v Univerzálním vojákovi 2 a Lovci policajtů měl jen deset minut, ve kterých ho nepřesvědčivě vyřídily vyšeptalé veličiny (Van Damme a Seagal) a z Kill Bill 2 ho rovnou vystřihli. Není divu, že když za ním přišel stopadesáticentimetrový režisér Scott Sanders a řekl mu, že s ním chce natočit poctu blaxploitation filmům, okamžitě kývnul. Jedinou cestou jak se proslavit, bylo cestovat časem... do báječných 70. let, kdy byli všichni černoši macho, cool a right. I ti stopadesáticentimetroví.

Černej Dynamit vám prozradí své nejpovrchnější úmysly už na plakátu. Stejně jako u třicet let starých předloh u něj platí, že nejlepší scény a značnou část svého kouzla vystřílí v traileru. Přepálený voice-over, přepálené pózy, šílené oblečení, ďábelské kung-fu a úmyslná brakovost ad absurdum. Všechno, co bylo v bělošských akčňácích over the top tady bylo ještě víc over... takže to často byl game over, ale zároveň děsná zábava pro další generace, která se u trapčících herců a zběsilých zápletek dobře bavila, i když asi trochu jinak, než tvůrci zamýšleli. Dynamit má v tomhle směru obojaké ambice. Na jednu stranu chce žánru vyseknout poklonu, na druhou si z něj dělat trochu legraci. Sanders dokázal husarský kousek. Použitím správných kamer, filtrů, úhlů, střihové skladby a hudby docílil dokonalé věrného vizuálu. Od takové Foxxy Brown byste film rozeznali jen v maličkostech - auta jsou zjevně zachovalí veteráni, takže nevypadají tak omšele a použitě jako tehdy (totéž platí o kulisách) a střih je občas přece jenom trochu modernější. Pocit dokonalé (a zbytečné) kopie nabourává a drží nad vodou jediná osoba. Michael Jai White. Jeho kung-fu a hlášky drcené přes zuby jsou přece jenom o pěkných pár sáhů kvalitnější než kdysi dávno (pro porovnání s Black Dynamite si pusťte na YouTube trailer k Black Samurai), a i na ostatních hercích je vidět, že spíš podehrávají a že jasně vědí, že mají hrát "blbě".

Přes to všechno je Dynamit zábavný. Někomu ten pocit brakové radosti vyšumí během dvaceti minut, když pochopí pravidla hry a začne se cítit podvedený (tohle přece není pravý blaxploitation, je to jen náhražka), ale šíleně twistovaný děj, ve kterém trčí jako zvednutý prst pětiminutovka, kdy Dynamitova banda přijde kolektivním brainstormingem na zásadní fintu, udrží fanoušky naživu až do samotného finále. Tempo je pravda pomalejší a často vám vnukne kacířskou myšlenku, že jste měli zůstat u traileru, ale z porovnání s vyloženými parodiemi žánru, jako bylo Bratrstvo černé pracky, z toho Dynamit vychází ze ctí a vztyčenou hlavní. Jen vážně nevím, jak bude tenhle gejzír těžkých borců, lehkých žen a drsných hlášek působit na běžného diváka. Ve Varech všichni pískali, fandili a tleskali. V českých kinech, kam snímek v říjnu zamíří, ale pravděpodobně uslyšíte spíš šokované ticho. Moje rada? Nebojte se ho pročísnout nějakou hláškou. Třeba se suchaři přidají. :)