Chtěl bych mít alespoň na chvíli sílu Emmy, která se životu postavila čelem a zvládla to všechno na jedničku. Chtěl bych mít za dvacet let životní elán Garretta (skvělý Nicholson), který i na hraně padesátky prohání mladé kočky jako na běžícím pásu. A chtěl bych být tak citově odolný jako Aurora, která zvládá do poslední klapky uhrát, že má vlastně všechno na háku. Chtěl bych být každým hrdinou ve filmu, který ukazuje věci, jak by měly doopravdy být.

James L. Brooks je ve všech svých filmařských polohách k sežrání. V tom, jak vnímá pocity a emoce v rámci generačního soužití a říká věci na rovinu, tak jak jsou. Jeho raná tvorba se podobá pozdnímu Eastwoodovi - scénář Ceny je brilantní ukázkou osobnostní vyspělosti, kde se mísí řemeslný talent s poctivě odžitými životními kapitolami a schopností prodat to všechno  v rámci celku, kde každá minuta má svůj přesně definovaný účel. Největší vavříny míří samozřejmě na vrub autora literární předlohy (Larry McMurtry), ale je k nevíře, kterak je Brooks schopen s látkou pracovat a otisknout do ní tolik živých pravd o soužití manželském, chvilkově partnerském i rodinném – přestože jde o jeho debut.

Povídání o dětech, milostné aférky i prosté životní kroky – nic z toho by asi nefungovalo bez dvou hereček v hlavních úlohách, kteří zastiňují jinak velmi dobrý zbytek ansámblu. Shirley MacLaine i Debra Winger grandiózně zapadají do schématu upřímnosti a lásky schované za malé bitvy, války a chvilkovou maskovanou nenávist. MacLaine překypuje vitalitou, Winger roztomilou mladickou praštěností holky do nepohody, kterou si každý z nás v jeden životní okamžik vysní. Spolu to táhnou za jeden provaz - a i když občas každá z jiného konce, v hodině poslední se dokážou sejít a všechno si vyříkat. Beze slov.

Vtipné na tom všem je, jak tenhle film skvěle kontrastuje. To, co je na začátku dobré a váží se k tomu jistoty, je ve finále zcela zneváženo a ke slovu se dostává rada starších, ta na první pohled tak upjatá a neschopná se uvolnit. Co bylo dobré, je zákonitě špatné a kde už byla vrata dávno zavřená, tam se náhle objevil nouzový východ. Scénář definuje multigenerační střet jako nekonečnou houpačku, kde je každý chvíli nahoře, ale když si vytvoří patent na rozum, hned se zase dostane dolů. A tak velké poučení pro dnešní den zní – vyhni se zásadám, protože život tě stejně nikdy nedovede tam, kam chceš. Čekej, co přijde a buď „ready“! A drž hlavu vzhůru.

Cena za něžnost je film, kde se věci běžně říkají a mají svou váhu. Zejména dneska bych jej pustil každému, kdo není schopen nést jakoukoliv zodpovědnost za to, co v životě udělá nebo ne, a postavit se tomu čelem. Ano, je to osobní. Ostatně, jsme ve V.I.M. :-).

P.S. Kapesníky mějte při ruce. Je to doják.