U Casina se často zdůrazňuje inspirace skutečným – a mimochodem dodnes žijícím – Frankem Rosenthalem a jeho životním příběhem. Sam, Frankův filmový obraz, je tím, kdo oslovuje diváka, to on vypráví o svém soukromí. Jenomže to všechno nám především zprostředkovává dějiny určité éry a určitého místa. Stěžovat si na to, že Scorsese jenom přesadil antihrdiny z Mafiánů do jiného prostředí, znamená zároveň úplně opomíjet, jak zásadní roli v Casinu hraje právě Las Vegas. Postava Sama Rothsteina funguje spíš jako prostředník, ultimátní typ relativně malé kriminálnické ryby s relativně velkým kruhem přátel z mokré čtvrti, která umožňuje nahlédnout do každé části celého mechanismu mafiánského podnikání v ráji hazardních hráčů. Sam je záchytným bodem, k němuž se všechno v příběhu nějak vztahuje, a tak nám usnadňuje orientaci.

Film střídá dva vypravěče, z nichž každý má svůj vlastní náhled a styl. Samův přístup je víceméně věcný, smířený, jeho vyprávění budí dojem perspektivy člověka, který se otáčí zpátky za svou kdysi slavnou minulostí a se všemi událostmi už se vcelku vyrovnal. Zato Nickyho podání se liší: je impulzivnější, plné výmluv a stížností. Zásadní informaci často obsahuje právě jejich voice-over a obraz v některých momentech spíš doplňuje detaily, upřesňuje představu o průběhu událostí nebo vytváří kontrast. Ke konci je pak odhalen malý podvod, který s důvěryhodností sdělovaného ještě trochu zamíchá: jeden z vypravěčů je totiž v době sdělení už mrtvý. Pileggiho kniha a pozdější scénář navíc vznikly po prostudování dobových dokumentů a rozhovorech s účastníky událostí, takže se nám celá epopej servíruje s velmi racionální důsledností.

Město i nablýskaně snová kulisa filmového hotelu Tangiers nabízí mimořádně atraktivní možnosti pro práci s kamerou, kostýmy i hudbou. Casino vlastně střídá tři základní druhy lokací: Prvním je samozřejmě vlastní prostředí kasina, místo, kam se téměř nedostane slunce, zato sem odevšad dopadají dnem i nocí stovky zářivých umělých světel, zní zvuk automatů a kolem hracích stolů se shlukují skupinky nákladně oblečených klientů. Jak na konci potvrzuje Sam, je to „staré dobré“ Vegas, ještě před érou turistů, kteří se sem později nahrnou v zástupech, aby rozfofrovali svých pár stovek. Koncentrovaný lesk a okázalost však už od úvodní sekvence vyvažuje tichá, zlověstná nevadská poušť, sem tam s neoznačeným místem posledního odpočinku nějakého nepohodlného mafiánského poskoka. Mezi oběma světy se potom nachází zóna rodinné každodennosti. Právě tady se zlí hoši pokoušejí o něco jako normální život. A tragikomický způsob, jakým selhávají, je nakonec možná bolestivější než všechny scény s pohřbením zaživa nebo hlavou zmáčknutou ve svěráku.