Rok se s rokem sešel, takže nemohlo přijít nic jiného než nový film Woodyho Allena. Svého času to byla vždy událost, ale v posledních letech se zdá, že většinu kreativního prachu už tenhle newyorský patriot vystřílel. To mu však nebrání v natáčení dalších snímků, do nichž se herecké hvězdy stále hrnou. Takže, jak letos?

Čekání na další legendární hit se protahuje, jelikož Cafe society představuje jen další příjemnou jednohubku v Allenově stále nevýraznější tvorbě. Retro komedie z druhé poloviny třicátých let vypadá zpočátku dost podobně jako nepovedená coenovka Ave, Caesar a v úvodních minutách pouze vykresluje pozadí starého dobrého Hollywoodu. Brzy se ale změní v poctivé melodrama, v němž vrcholy milostného trojúhelníku představují Jesse Eisenberg, Kristen Stewart a Steve Carell. Posledně jmenovaný se bohužel drží zbytečně zpátky a dává mladému duu možnost vyniknout. Jenže ono moc není v čem.

Eisenberg připomíná klasickou allenovskou postavu chytrého, ale zakřiknutého glosátora. Kristen Stewart je (pro mě překvapivě) krásná a sympatická, obě figury dávají vzpomenout i na Jasona Biggse a Christinu Ricci ve snímku Cokoliv. A to je hlavní problém - Woody jede na půl plynu a neotřelými nápady a vtipy šetří až moc. Všechno už jsme viděli a víc než rutinní allenovské komediální melodrama od Cafe society čekat nesmíte, jinak se pořádně spálíte.

Za kameru se tentokrát postavil slavný Vittorio Storaro (Apokalypsa, XX. století), který společně s dobovou hudbou vytváří příjemnou atmosféru třicátých let. Pár záběrů je skutečně pěkných, ale že by Cafe society vstoupilo do dějin díky propracovaným kamerovým vrtochům, to skutečně ne. O to víc si člověk uvědomí to mrhání talentem na place - Storaro, Eisenberg, Crrell a další šikovné hlavy by mohly být využity mnohem lépe než na miliontou nenápaditou allenovku. Všechna čest Woodyho tvorbě, jeho poklady ze sedmdesátek patří do mých topek, ale tohle je prostě zbytečné.