Charles Bronson je filmová legenda. Charismatický drsoň se objevil v několika zásadních filmech světové kinematografie a jeho chlapácké charisma by mu mohla většina akčních hvězd závidět. Tenkrát na západě, Přání smrti, Tucet špinavců, Sedm statečných, Valachiho svědectví nebo Velký útěk jsou filmy, které se navždycky zapsaly do filmové historie a z Charlese Bronsona udělaly legendu. Když před šesti lety zemřel, svět přišel o jednoho z největších drsňáků, kteří se kdy na plátně objevili. Michaelovi Petersonovi to ale bylo nejspíš jedno, protože v té době s velkou pravděpodobností seděl na samotce nebo někomu lámal čelist.

Michael Peterson je však také svým způsobem legenda. Nebyl moc chytrý, nebyl ani moc šikovný a už v dětství měl hodně velké problémy s autoritami a se sebeovládáním. Zkrátka seřezal do bezvědomí každého, kdo mu k tomu dal sebemenší důvod. Spolužáky, učitele i příslušníky britského policejního sboru. Michael chtěl být totiž slavný, ale jak sám tvrdí – zpívat neumí a jako herec stojí za prd, což jeho možnosti zatraceně limituje. Když se však dostal za mříže, zjistil, že právě tady se z něho může stát hvězda. Jednoduše tím, že bude pokračovat v tom, co dělal na svobodě. A tak si změnil jméno na Charles Bronson a začal mlátit každého, kdo se mu dostal pod ruku. A že díky tomu strávil ve vězení přes třicet let? Koho to zajímá, když o něm natočí film?

O životopisném dramatu Bronson už filmové tamtamy chvilku mluví a převážně hodně pozitivně. V době, kdy všechny životopisy vypadají prakticky úplně stejně a je úplně jedno, zda se zabývají životy slavných hudebníků, malířů, diktátorů, politiků nebo opravářů zahradních traktorů, měl Bronson nabídnout něco zcela odlišného. A minimálně po audiovizuální stránce se tak stalo. Nicolas Winding Refn je režisér, jenž se nebojí blbnout, umí pracovat s obrazem i s muzikou a v jeho filmu tak poměrně často člověk narazí na scény, které by u životopisně laděné konkurence nenašel, ať by se snažil sebevíc. Barevná škála připomíná videoklipy a jistě ne náhodou se Refn hodně spoléhá i na hudební podkres. Často je to celé sice poměrně samoúčelné, ale funguje to. Na Bronsona se jednoduše kouká dobře, protože prostě nevypadá zdaleka tak nudně jako filmy, jejíchž herečtí představitelé vždycky na jaře dostanou Oscara.

Pokud si však z Bronsona něco odnesete, nejspíš to nebude zážitek z Refnovy režie. Ta je totiž i ve svých nejsilnějších momentech zastíněna tím, co na plátně provádí Tom Hardy. Jednatřicetiletý herec, jenž se objevil v desátém Star Treku nebo v Ritchieho gangsterce RocknRolla, je jednoduše boží. Během zlomku vteřiny se dokáže změnit ze sympatického šaška, jenž mluví s publikem, v člověka, na jehož výrazu je patrné, že čeká na sebemenší důvod k tomu, aby vám mohl utrhnout ruce a nacpat vám je do krku. Charles Bronson je v Hardyho podání postava, která vás bude zajímat, budete o ní chtít vědět víc a zároveň budete hodně rádi, že tenhle magor sedí ve vězení v Británii a že se nemusíte bát, že ho potkáte na ulici někde v Poličce. Pravděpodobně byste totiž od něho dostali po držce. Jen tak pro jistotu. Rozhodně je mnohem zajímavější sledovat Hardyho než všechny ty Penny a Whitakery, kteří se v podstatě nesnaží hrát, ale jen chtějí ve svých rolích vypadat jako jejich reálné předobrazy.

No ale negativa tu jsou taky a je jich bohužel poměrně dost. Tom Hardy se může herecky udřít k smrtí a Nicolas Winding Refn točit jako bůh, ale ani jeden nic nezmůže, když má jejich film mizerný scénář. Těžko teď hodnotit práci samotného scénáristy, ten se možná snažil, ale s tím, že reálný Charles Bronson zkrátka není příliš zajímavá postava, nic moc udělat nemohl. Jak už bylo napsáno výše, Bronson je nepříliš inteligentní člověk, který kolem sebe máchá pěstmi a doufá, že bude slavný. To na devadesátiminutový film bohužel nestačí. Hlavní hrdina prostě není dostatečně zajímavý na to, aby sám odtáhl celý příběh a výraznější vedlejší postavy se tu vyskytují prakticky minimálně. Je fajn, že film má smysl pro humor a pár scén člověku v hlavě určitě na chvilku uvízne, ale i přes to by měli tvůrci děkovat Tomu Hardymu za to, že ze sebe vymáčkl životní výkon, díky němuž diváci v kině přehlédnou scénáristické nedostatky.

Je velká škoda, že scénář je u Bronsona tak slabý. Režijně jde totiž o hodně nadprůměrné dílo a herecky bezpochyby o jeden z nejzajímavějších kousků posledních měsíců. Přesto všechno se ale člověk při sledování tohohle neobvyklého životopisu chvílemi nudí a má oprávněný pocit, že to celé mohlo odsýpat podstatně rychleji a že se tam také mohlo dít něco zajímavějšího. Snad příště. A na Hardyho si dejte bacha, čeká ho hodně zajímavá budoucnost.