Americký remake evropského nebo jiného filmu to nebude mít nikdy jednoduché. Ačkoliv tvůrci nové verze mnohdy pracují v lepších podmínkách, dostanou k dispozici vyšší rozpočty a často se mohou spolehnout na to, že budou před kamerou prohánět dobré herce, jen málokdy se podaří natočit něco, co by bylo lepší než originál. A Bratři bohužel nejsou výjimkou.

Původní dánský film dokázal na karlovarském filmovém festivalu před pár lety vyvolat hotové pozdvižení. Bez nadsázky se dá říct, že režisérka Susanne Bier dokázala natočit něco, u čeho se i chlap rozbrečel a nemusel se za to stydět. Konec konců recenze kolegy Shushiky a hodnocení jeho i ostatních členů redakce MovieZone naznačuje, že tohle drama se nám opravdu hodně líbilo. A i když se dostalo po nějaké době i do normální distribuce, běžný divák si k němu z logických důvodů cestu nenašel. Holt dánské filmy bez hvězd, jež běží jen v malém počtu kopií a bez jakékoliv reklamy, to budou mít vždycky těžké.

Loňská zámořská předělávka by ale mohla oslovit o dost více lidí a popravdě – většině se bude nejspíš líbit. Jim Sherridan i jeho hvězdy totiž odvedli dobrou práci. Režisér filmů jako Moje levá noha nebo Ve jménu otce ví, jak pomalu vyprávět komorní příběh a jak vést herce k tomu, aby u závěrečných titulků bylo v sále nadprůměrné množství spokojených platících diváků. Děj nových Bratrů je stejný jako ten původní a režisér rozehrává velmi osobní a psychologicky slušně propracovanou story o tom, co se stane, když je mladý voják zajatý v Afghánistánu, jeho žena je mylně informována o jeho smrti a oporou se jí stane švagr, jenž před nedávnem vylezl z vězení (a důvěru v jeho schopnosti a charakter nemají ani jeho vlastní rodiče). A co se přihodí, když se všechny tři postavy opět setkají...

Problém je ale v tom, že člověk tak nějak podvědomě cítí, že režisér pouze klouže po povrchu a jen v několika scénách se mu podaří dostat se hrdinům pořádně pod kůži. Oslava narozenin na konci filmu je důkazem toho, že Sheridan dokáže s pomocí kamery, hereckých výkonů a pečlivě budovaného napětí vytvořit scénu, při níž člověka mrazí v zádech a bojí se toho, co bude následovat v příštích minutách. Bojí se toho nevyřčeného napětí mezi hlavními hrdiny. Bohužel podobných scén je ve filmu žalostně málo a i když je evidentní, že se tvůrci v některých momentech pokouší o vypjatější scény, většinou je výsledek opačný. Například konfrontace „zlobivého“ bratra s otcem působí až příliš schematicky a mnohdy skoro až směšně, stejně jako většina záběrů z afghánského zajetí.

Pochvalu si ale zaslouží obsazení. Tobey Maguire, Jake Gyllenhaal a Natalie Portman jsou vynikající herci a jejich charisma táhne Bratry dopředu i v těch slabších chvilkách. Osobně jsem měl sice mnohdy pocit, že film by potřeboval v hlavních rolích herce, kteří by byli o pár let starší, i přesto všichni tři odvedli prvotřídní práci. Jen je škoda, že až příliš jednoduše podaný děj jim občas hází klacky pod nohy.

O Bratrech se ještě před několika měsíci mluvilo jako o filmu s oscarovými ambicemi, dnes ale víme, že na předávání těchto cen se nikdo z tvůrců neobjeví a popravdě to není ani velké překvapení. Původním Bratrům nesahá nová verze navzdory některým svým neoddiskutovatelným kvalitám ani po kolena. Na to je bohužel příliš americká, doslovná a povrchní.

Susanne Bier byla ve svém filmu na hrdiny i na diváky mnohem drsnější a dokázala si s jejich emocemi pohrávat tak, jak chtěla. Možná, že za to mohla špinavější kamera a absence „hezkých lidí z Hollywoodu,“ především to však bylo zásluhou toho, že tvůrci nechtěli vyměknout. U nových Bratrů je vidět, že byli točeni pro Hollywood a pro diváky, kteří by sílu původního filmu buď neocenili, nebo nepochopili. Proti emocionálnímu masakru, jenž před nás před šesti lety naservírovala Susanne Bier, je tohle jen čajíček.

Noví Bratři jsou ale i tak v zásadě fajn. Kdo originál nezná, dostane aspoň kvalitativně uspokojivou light verzi originálu a potvrzení, že hollywoodský přístup některé filmy a látky jednoduše vylepšit nemůže. Neumí to, a hlavně evidentně nechce. Mohlo to ale dopadnout mnohem hůř, takže buďme rádi za Tobeyho, Natalii, Jakea i Jima, kteří se evidentně snažili a dělali, co mohli. Lepší remake by byl popravdě malý zázrak.