Postavě Florence Foster Jenkins se v poslední době dostává víc pozornosti, než by si nejspíš zasloužila. Americká aristokratka v první polovině dvacátého století zaujala ne ani tak díky své společenské angažovanosti a péči o kulturu, nýbrž kvůli svému otřesnému zpěvu, který slyšeli všichni kromě ní samotné. Není divu, že byla titulována nejhorší zpěvačkou na světě. Loni se v kinech mihl francouzský snímek (s českou koprodukcí) Marguerite, který byl na osudech Florence volně postaven. Teď dostáváme plně licencovaný hollywoodský biják s velkolepou výpravou i obsazením. Ale potřebujeme ho?

V hlavní roli zcela nepřekvapivě strhává pozornost Meryl Streep. Chuděra si na sebe už před lety upletla bič tím, že prostě nezklame. Takže se postupem času vydala na kariérní cesty ve stopách Johnnyho Deppa a dostává maskérsky výrazné role ve zbytečných filmech. A tím bych mohl povídání o Božské Florence skoro ukončit. Hugh Grant jí totiž jenom přicmrndává a od pohledu je mezi nimi tak výrazný věkový rozdíl, že partnerskou chemii budete alespoň na začátku hledat hodně těžko. V ústředním vztahu ale zároveň vězí největší promarněný potenciál filmu - trochu podivné manželství výstřední mecenášky a jejího ochotného manžílka a manažera v jednom totiž skýtá hodně zajímavých otázek, jenže na většinu z nich se odpovědí nedočkáme.

Naopak komediální potenciál se vyčerpává neustále opakovaným vtipem, kdy Florence začne falešně zpívat a všichni se zděsí. Ha ha. Nejčastější obětí těchto frků je Simon Helberg, kterého znáte jako Howarda z Teorie velkého třesku. Ten se tady celou dobu pouze pitvoří a koulí očima v nepochopení nad kakofonií vycházející z hrdla sebevědomé Florence.

Stephen Frears pro mě rozhodně není zárukou zábavného filmu, ale technickou stránku věci si pohlídat umí, což opět potvrzuje. Bohužel totéž platí i pro vtíravou nudu a chlad, které provázely už oceňovanou Královnu. Hudba Alexandra Desplata a kamera Dannyho Cohena (oprášené spolupráce z Královy řeči či Dánské dívky) jsou příjemné a dámské publikum jistě ocení kostýmy a zejména výpravu, která je skutečně poctivá a suverénně vás přenese do Ameriky čtyřicátých let. Ale mně tohle popravdě nestačí. Ani nad další transformací Meryl skrze tuny makeupu nehodlám žasnout, takže zůstávám tímto vycizelovaným dílem bez duše zcela neohromen a nezaujat. Se stává.