Když jsem před dvěma týdny vyhlásil anketu o nejoblíbenější film majora Kalaše, sešla se mi od jejího výherce – jenž si přál zůstat v anonymitě – plejáda slovutných titulů. Slouží jako náhrobky slovutných tvůrců, tísní se v TOP 250 na IMDb a zlatá cihlička jistojistě přiletí do jejich profilu. Dřív nebo později. Byla to vpravdě hvězdná sestava, z níž vyčníval jeden dementní film. Neodolatelně dementní. Komedie, která umí absolutně vytočit, ale přerůst i v milovanou zábavu na každé zachmuřené odpoledne. Nasadit jí do V.I.M. chce proto dobrou záminku. Díky za ní...

Výplod bratří Farellyových se totiž vymyká objektivním kritériím k posouzení filmové kvality. Neláme si hlavu s timingem, komediálním rytmem ani svěrákovsky „důmyslnou“ scenáristickou kompozicí, která s chirurgickou přesností navádí k rozkmitání bránice. Prostě jen ukazuje dva blbce v tak absurdních situacích, že je divák s nadhledem a slabostí pro Jima Carreyho musí zbožňovat. Nemá cenu zapírat, že oněch univerzálně vtipných gagů se neurodilo příliš – snad pytlík na kuchařovo srdce, možná romantická sekvence, v níž si Lloyd vysnívá vztah s dívkou svého srdce. Pak asi určitě věta „Chtěl bych se milovat se školákem“ a pro příznivce fekálních grimas samozřejmě scéna s projímadlem na rozbitém záchodě. Tečka. S tím správným dabingem (resp. ne s tím špatným dabingem) a s těmi správnými kumpány před televizí ale vyroste Blbý a blbější v parádně absurdní šílenost, v níž baví skoro všechno. Každý jednotlivý okamžik. Protože koncept bláznivé vánoční komedie byl nabit dvojí porcí grimas Jima Carreyho. Poprvé od velmože mimických kreací osobně, podruhé od zdatného sekundanta Jeffa Danielse.

Chválit Blbého a blbějšího je věc ošidná. Odpůrcům tuhle zálibu nevysvětlíte, stejně naladěným fandům (tady snad ani nelze recenzovat) naopak stačí připomenout babičku na invalidním vozíku, močení do lahví, Carreyho posez na motorce nebo typické „Herýýý“, a už může odstartovat „trpaslíkovské“ předhánění v tom, kdo ocituje víc dialogů a humorných situací. Pamětník by řekl: Jo, tehdá když jsme byli s bráchou ještě mladí a každý den po škole vložili do přehrávače ošoupanou VHSku a umírali u duchaplných dialogů á la „Sraz v 8: 30“ – „Ne, radši o půl devátý.“ Každý má takový film. A kdo říká, že ne, ten se u něj směje dodnes.