Není nad to občas mezi tou tunou artovek (ehm ;) zabrousit k něčemu jednoduššímu. Něčemu, kde není nutno přemýšlet o ději, netřeba vstřebávat přemíru lokalit a nechat se jen v jednoduchém slova smyslu bavit hereckou komikou v nejkrystaličtější formě. Pokud to máte do divadla daleko, stačí sáhnout po Blbci k večeři.

Francouzský odborník na rychlou instantní srandu, Francis Veber (Uprchlíci, Otec a otec, Drž hubu!), totiž oprášil téměř archetypální a typicky divadelní schéma (i na našich prknech si můžete užít Václava Vydru a Josefa Cardu) a vykouzlil v prostorách jednoho bytu konverzační bombu založenou na - jak už to tak obvykle u nejzábavnějších filmů bývá – premise prostší než by dokázal nadhodit váš nejmladší příbuzný: Hlupák se baví s chytrákem. A stejně jako už tolikrát předtím, pouze a jen s chytrými dialogy Veber do úspěšného cíle došel. Kamera je víceméně statická, interiér se změní maximálně jednou dvakrát, to když François Pignon prezentuje ve vlaku svůj výtvor ze sirek a posléze putuje do jámy lvové, kde si vyslouží titul největšího blbce pod sluncem.

Pak už jde jen o jedno: Situační komika na sto způsobů, v níž se hlupák snaží být užitečným, aby vytrvale narážel do zdi a chytrák se mu smál na celé kolo. Neomrzí to ani po 80 minutách, což je přesně dost času na to, aby se vyčerpala většina vtipných situací navěšených na lineární děj a Veber se přitom neopakoval. Herecké výkony par excellence zřejmě nebude třeba zmiňovat – asi vám došlo, že jen na Veberově zručné práci za kamerou úspěch Blbce nestojí. Z dvorního hereckého ansámblu většiny francouzských režisérů vypadla jediná správná volba - Thierry Lhermitte (zelenáč z Prohnilých a desítky dalších rolí) aka Chytrák a Jacques Villeret (geniální mimozemšťan ze Zelňačky :) jako Blbec. Každý zná svůj part dokonale, dodává divákovi ingredience ve smrtelně přehnaném množství (oba chlapíci jsou extrémy svých povahových typů) a na obrazovce to mezi salvami smíchu jiskří jako při novoročním ohňostroji.

Úžasné na Blbci k večeři je však hlavně jedna věc: I když už to chvílemi vypadá, že z Vebera vypadne klasické ponaučení o tom, jak se nemáme smát hloupým lidem, že navzdory své inteligenci mohou být hodní a snaživí, stejně se plně zavděčí škodolibému divákovi: I na konci svého hrdinu nakope do zadku, pomyslně ho k tomu postrčí z útesu a titul největšího blbce vesmíru mu připne bez studu a okolků. A pokud se domníváte, že jsem vám vyzradil pointu, buďte bez obav. Jak už bylo řečeno, v Blbci nejde o to co, ale jak. A ono „jak“ si budete připomínat ještě hodiny poté, co François Pignon dopiluje svůj poslední průser. Pět z pěti diváků doporučuje výživný český dabing!