Black Books

Pokud byste sepisovali žebříček největších sympaťáků uplynulé dekády, možná by se tam Bernard Black z knihkupectví Black Books procpal. Je to paradox, protože většího humusáka, kuřáka a věčně přiožralého otrapu byste v seriálech těžko hledali. Ale jak už to tak s podobnými typy bývá, právě takoví jsou největším zdrojem nakrátko zastřiženého humoru v časově úsporných televizních seancích zvaných sitcomy - a v těch britských obzvlášť. Britové totiž odjakživa bazírovali na tom, aby jejich seriálové symboly byly loseři. Jak výrazná charakteristika jejich veselých povah a kolik prostoru pro humor z toho plynoucí. I tenhle příběh z prostředí čtyř stěn obložených knihami nese všechny znaky načrtnutého rukopisu: Bernard je knihkupec, ale nechová se tak. Práce ho štve, chlastá, řve na zákazníky, chlastá, ubližuje zákazníkům (okrádání/mlácení/týrání) a když zrovna nechlastá, hledá, co by mohl vychlastat. Od života vlastně moc nechce; Stačí, aby ho Manny (který mu jako pomocník vydělává zdaleka nejvíce peněz – možná proto, že on zákazníky nemlátí ;) celý den neotravoval, do jeho krámu nechodily žádní lidé a večer ho přišla vyzvednout praštěná Fran a mohli spolu strávit další z nekonečných večerů v hospodě. A jak je dobrým zvykem, premisa jednoduchá jako syn venkovského vidláka a televizní rosničky na sebe nabaluje všední i nevšední problémy, které naše (jejich) maličkosti denně potkávají. Občas trapnější, občas veselejší, stále však velmi osobité ve svém neočekávatelném řešení.

Autor: k0C0UR