Alejandro González Iñárritu ještě nenatočil film, který by byl obecně považován za špatný. Přesto se zdálo, že jeho hvězda pohasíná a že ten řeřavý hlas, který se zkraje tisíciletí prosadil mezi elitu světové kinematografie, zanikne v šedi beztvarých, humanisticky vzletných projektů. Po dryáčnickém Amores Perros a strukturou jedinečných 21 gramech přišel okázale kosmopolitní, proto i trochu sterilní Babel, u Biutiful s Javierem Bardemem pak Iñárritu přestal řadu lidí zajímat. V tomto směru je Birdman strhujícím comebackem a návratem zbloudilého mexického syna mezi absolutní elitu.

Birdman: FOTOGALERIE

Scénář zaslouží absolutorium, způsob podání je bezmála revoluční.Což může být otázkou do diskuze, pokud se budeme bavit o síle filmu a hutnosti jeho výpovědi, ale ne když se zaměříme na způsob podání. Ten je naprosto neskutečný a nepochybuju, že i velikání typu Scorseseho, Nolana, Cuaróna nebo Spielberga budou fascinovaně sledovat, do čeho že se to Iñárritu pustil. Birdman módní zaujetí dlouhými záběry dovedl ještě o stupeň dál, když imituje vlastně jednu dlouhou nepřerušovanou sekvenci. Během ní spolu s kamerou prolétáme zákulisím divadla Broadway, potažmo po jeho jevišti, střeše i přilehlých uličkách a barech a sledujeme kdysi slavného hollywoodského herce Riggana Thomsona, kterak se snaží realizovat svůj divadelní debut. Řečeno ve velké zkratce.

Jen okolo titulní postavy, stárnoucího chlapíka s tváří Michaela Keatona, jenž kdysi proslul jako comicsový Birdman (mrk mrk), se totiž stihne tematizovat tolik motivů a psychologických bolístek, že by to vydalo na mnohaleté posezení u terapeuta. Ve frenetickém tempu, kdy kamera neustále přelétá z jedné scény do druhé, pracuje Iñárritu s posedlostí slávou, s touhou umělců po sebeuznání, s jejich vrtochy, sny, manýrami, výlevy, s jejich zranitelností i odzbrojující kreativní silou.

Do Thomsonovy existenciální anabáze vstupuje samozřejmě řada dalších zajímavých figur, které byste nicméně čekali asi v každé takto načernalé dramedii se satirickými podtóny – ale ať už jde o milenku, bývalou manželku, odbojnou dceru, zapšklou kritičku nebo neschopného herce, i v jejich leckdy krátkých epizodkách se Iñárritu umí dostat nad rámec obyčejných stereotypů. Nejde o pouhé figurkaření. Ty postavy mají i na minimálním prostoru svůj život a moment překvapení. Nejlíp je to vidět na Edwardu Nortonovi, který hraje geniální, leč v přesvědčení o své velikosti nesnesitelně sebestřednou hvězdu, co kecá tvůrcům do práce a občas dostane padáka (mrk mrk), během stopáže ovšem stihne šílené výbuchy na jevišti, i neodolatelně upřímná cigárka na střeše.

Scénář zaslouží absolutorium, protože to, jak se v něm zvládnou během chvíle prolínat Rigganovy pološílené vnitřní monology s hádkami ve foyer nebo s textem samotné divadelní hry, jíž hltá zaplněné divadlo, je obdivuhodné. Samotná realizace je pak naprosto fascinující a způsob, jakým se v rámci scén bez zřetelného střihu proměňuje scéna, snadno okouzlí. Nápověda: Je to celé podvod a mají v tom prsty digitální kouzla. Funguje to ale náramně: Přesně tak opojně a strhujícně, jak mají ty dlouhé záběry, hnané neurotickým bubnováním, na publikum působit.

Birdman je jedním z těch progresivních bijáků, u kterých se už ověřené a zažité prvky spojily do originálního filmového výrazu, jaký nemá obdoby. A teď bude nejspíš hojně citován, napodobován a bude o něm rozjímáno na institutech filmové vědy.

Přehrajte si trailer Problém Birdmana je dvojí. Jednak zvolená forma je divácky extrémně náročná a chtě nechtě působí postupem času poněkud únavným, pro někoho možná až otupujícím a vyčerpávajícím dojmem. Zadruhé při tom střemhlavém tempu, kde není prostor pro nádech a výdech, dostává na budku klasická dramaturgie, takže katarze není tak mocná a řada potenciálně strhujících momentů je rychle přebita momenty dalšími. Birdmanovi bude, předpokládám, vytýkáno to, že s některými tématy pracuje povrchně, že je jen zuřivě nadhazuje a nejde do hloubky - naprosto s tím však nesouhlasím, protože k nim prostě jen přistupuje zběsileji, freneticky mezi nimi přebíhá, jak si frenetická a zběsilá doba žádá, žáno. Ale i v pár větách o comicsové mánii, o Facebooku, virálech a internetové popularitě, o slávě a uznání, o otcovství i manželství, v těch dokonale odpozorovaných výrocích typu „nechceš být milován, chceš být obdivován“, se dokáže nejen trefit, ale hlavně obsáhnout všechno podstatné.

Birdman je tak v mých očích komplexním psychologickým dramatem se strhujícím tempem, s inspirativní výpovědí a s bezmála revoluční formální stránkou (pokud vám tenhle přívlastek sedí třeba ke Gravitaci). V oscarových dostizích mu budu rozhodně držet palce, protože v něm vidím 8 a 1/2 nebo Americkou noc naší doby.