Z jejich filmografie se zdá, že bratři Coenové nemají k současnosti co říct. Asi ne nadarmo se většina jejich satiricko-komediálních snímků odehrává ve stylizovaných 40. - 80. letech minulého století. A ani u Nesnesitelné krutosti nejde o výraznou výjimku z pravidla, pro hašteření Georgie Clooneyho a Catherine Zeta-Jones jsou totiž kulisy nepodstatné. Nutno dodat, že s výjimkou lehce unavených Lupičů paní domácí se jim pod rouškou minulosti vždycky dařilo.

Barton Fink přišel po – na Coeny - zdaleka nejméně vtipné Millerově křižovatce a předznamenává šestici („více či méně“) retrofilmů, na kterých si slavné duo udělalo jméno. Je s podivem, proč místní distributoři DVD Bartona Finka a následující Záskok prozatím tak ignorují, když od Farga dál už skoro všechny filmy vyšly a navíc je v nich v míře vrchovaté všechno to, co na Coenech milujeme. A sice ironii, sarkasmus, vtip, rázovité postavy, chytré dialogy, nonšalanci a lehkost, s jakou přecházejí z dramatu ke komedii a zase zpět. V Bartonu Finkovi je hned několik scén, kdy se sice zazubíte, uznale pokývnete hlavou nad dobře vygradovaným dialogem, ale zároveň vás jako hladový komár píchne poznání, že teď se hraje o všechno. A přitom jde jen o to napsat scénář, nebo ne? Jen chvíli pozorujte každodenní boj neurotického scenáristy se starým psacím strojem, zadívejte se do jeho vyděšených očí a nechte na sebe padnout hustou deku letargie s jakou nemůže večer usnout a ráno vstát z postele. Hotel pozvolna zaplavuje vlna dusna, prostor za zdmi ožívá a každá postava mluví tak neurčitě, že by nad tím Franz Kafka výskal jako malé dítě. Komu by se za takových podmínek dařilo napsat jen ententýky...

Coenům se tu jedinečným způsobem daří přenést pocity hlavní postavy z plátna na diváky a nedivil bych, kdybyste si při sledování filmu museli uvolnit límeček, otevřít okno nebo alespoň zhluboka polknout. Fink, který ne a ne vypotit zatrolený biják o wrestlerech, by docela dobře mohl být jedním z hrdinů světa Charlieho Kaufmana. Do jisté míry. Kromě hry s významy, satiry na Hollywood se ve Finkovi stejně jako v Adaptaci stává jedním z motivů i samotný tvůrčí proces. V nečem podstatném se však oba filmy o scenáristech na pokraji nervového zhroucení liší. Filmovou mašinérií usmýkaný Barton Fink si svůj příběh ani jeho konec vzít nenechal, a stejně tak bratři Coenové. Filmový i ten skutečný Charlie bohužel podlehli.