A pak, že jsou atomové kryty k ničemu. Třeba teď bych se chtěl do jednoho moc a moc schovat a přečkat tam v klidu do doby, než si u nás Confessions odbudou distribuční premiéru (možná se tak ale vůbec nestane). Příběh o dívce, která ráda nakupuje značkové oblečení a tropí přitom různorodé šlamastyky uklízíme u nás v redakci do ranku „pro otrlé“ a občas také „pro nikoho“. Vyfasování recenze na podobný film rovná se velmi přibližně středověkému mučení, i když tam se, pravda, nechala oběť občas vydechnout. Jedny z nejdelších dvou minut vašeho života vás vydechnout nenechají. Nezrychlíte je, ani jinak neošálíte, aby vás už déle netrýznily. Isla Fisher, jinak pohledná inteligentní dívka, upadá do osidel intelektuálně nenáročného žánru pro americké dívky kolem pětadvaceti, kde je všechno hrozně blýskávé a růžové a kde Ďábel nosí Pradu. Pak je tu kousek i z 27 šatů a ještě asi 27 jiných filmů, kde hlavní hrdinka potkává svého prince na bílém koni a během traileru ho několikrát políbí. Ukrutně pomalé tempo a bezhlavě vrstvené scény a gagy bez jakýchkoliv kontextů však ústí v promo tragédii, která odpuzuje už po prvních pár vteřinách. Ani LaFontaine by to nezachránil.
