Ken Kwapis. Kdo by to do něj řekl. Režisér fláků jako Sesterstvo putovních kalhot a Kněz je poděs dostal pod taktovku skutečnou hereckou smetánku s účelem obsadit ji do dvouhodinového konverzačního dramatu o vztazích. Ano, Hollywood je stále místem zázraků, dobrodružství… a zázraků. Nejen proto, že se tohle všechno papírově odehrálo, ale hlavně proto, že Kwapis tuhle šanci totálně nepromarnil. Ba co víc, vykřesal z ní důstojný film, který má na trhu své místo.

Hned však narážíme na problém – je ATMTN spíše romantickou komedii nebo seriózní výpovědí o životě a peripetiích zvaných vztahy? Kwapis chce stihnout obojí najednou – tradiční gagy jsou lemovány dramatickými vložkami, kde se láme chleba, a jednotlivé celky oddělovány textovými intermezzy, kde se dozvídáme, na jakou oblast (volání po prvním rande, sex) se film aktuálně zaměří a co se v něm bude dít. Co se bude dít, to většinou zcela bez hlubšího kontextu uvede nějaký „člověk z ulice“. Typově vybraný tak, aby byl na první pohled nějaký omezený a legrační, přičemž je úplně jedno, co řekne, protože hrdinové stejně dopadnou úplně jinak a všechno podstatné vyvrátí (nebo jdou úplně paralelně, nemá to zkrátka řád).

Tím se situace zdánlivě komplikuje a z ATMTN se klube jakýsi hybrid mezi Láskou nebeskou a Sexem ve městě. Na druhou stranu, přiznává to na všechny strany a jako takový hybrid zvládá uspokojit, přestože nikdy není třeskutě vtipný, ani třeskutě odvážný ve svých odpovědích na palčivější otázky. Končí kompromisem, který splňuje požadavky na „film, na který půjdete s partnerem“, je hollywoodsky dojemný, až to práská vraty a hrají v něm typově velmi dobře obsazení herci, na které se moc příjemně kouká (a kteří se v rámci možností skutečně chovají tak, jak by se chovali normální lidé v podobných situacích).

Tím jediným velkým neduhem ATMTN je tedy jeho rozklíženost, neujasněný koncept, poetika i podivné morální poselství. Zní to jako čtyři různé věci, ale vycházejí z jedné jediné – Kwapis tak nějak pořád klouže po povrchu a nikdy se do problémů pořádně neponoří. Tu vystřelí naslepo po romantické lince, tady si vezme vlak do stanice smutného dojímání se, ale nic tu pořádně nesouvisí s ničím; kromě toho, že jde o vztahy. Hrdinové o věcech stále mluví, ale logika rozhovorů odkazuje k podřadným rubrikám módních magazínů a dopisů předplatitelů Brava. Pokud se do dialogu vkrade dospělost, ukazuje se náhle, kde film mohl být a do jaké roviny to mohl dotáhnout; nikdy tam ale doopravdy nedorazí. V cestě mu stojí jak obecné plakátové skutečnosti (ano, všichni víme, že Scarlett Johannson není ošklivá, ale ta explicitní oplzlost poněkud ruší), tak i příliš „hezcí“ lidé, kteří si přes roztěkaný koncept neumějí vytvořit k látce ten správný vztah a nadhled.

Film totiž v jádru popírá sám sebe. Ve své představovačce obletí půlku světa, aby přednesl základní vztahový axiom (pokud chlapa nezajímáš, prostě ti nezavolá), na konci se však hrdě hlásí k ultimativnímu happy endu, kde každá popelka najde toho svého prince a zažije své „happily ever after“ (protože jí zavolá!). Vyplývá z toho to, že vztahy nemají žádná pravidla? Všechno je jen dílem osudu a máme čekat na to, až nám do cesty přihraje tu pravou nebo toho pravého (a že se tak stane, o tom nepochybujte!) a budeme konečně neustále skloňovaná „výjimka“? Brodit se v téhle naivitě je příjemné a Láska nebeská na tom vydělala balík. Ale prodávat podobná poselství v posledních patnácti minutách, zatímco se celé osazenstvo notnou dobu předtím zoufale ujišťuje, že vztahy nedokáže kontrolovat a je to vydáváno za obecnou pravdu… no, co si pak myslet?

Přesto přese všechno to určitě není hloupý film. Jeho autor jen nedokáže skloubit životní a režisérskou zkušenost a ty malé-velké pravdy skutečně prodat. Herci tu však stojí jako obrovská morální opora. Jemu i vám, kteří se ve scénářích poznáte nebo vás prostě dojmou, přestože za tím cítíte bonbónový kýč. Osobně jsem ale s tuctem hrdinů ATMTN strávil příjemnější chvíle než s hafanem Marleyem, který je celý film jen legrační a nezbedný. I ta Jennifer Aniston je tu stravitelnější, přestože nejstarší z Affleckovic hereckého rodu opět upomíná na to, o kolik lepší je režisér než herec.