James Wan vzkřísil umírající hororový žánr a nyní túruje motory při natáčení Rychle a zběsile 7. To ale neznamená, že by se jeho hororové impérium utěšeně nerozrůstalo. Zatímco sérii Saw vytěžili jeho následníci až na dřeň a na další krvavou žeň to nevypadá, loňským V zajetí démonů načal Wan další zlatou žílu. Příhody paranormálních vyšetřovatelů Warrenových se totiž prakticky nemají šanci vyčerpat. Když se zrovna bude natáčet pokračování, dá se to proložit spin-offem o nějakém prokletém artefaktu z jejich sbírky a penízky se prakticky nepřestanou hrnout. A to je i případ panenky, kterou bylo možné vidět v prvním díle.

 

Ale jak už víme ze zmíněné série Saw, Wanovi pokračovatelé nejsou Wan, byť se snaží, seč jim síly stačí. Režisér Annabelle John R. Leonetti je zrovna takový příklad. Wanův dvorní kameraman vtiskl jeho filmům specifický look, složený z netradičních úhlů, nasvícení a spanilých steadycamových jízd po strašidelných domech. Výborně proto vypadá i Annabelle, ale to ještě neznamená, že je to i strašidelné. Leonetti se spoléhá hlavně na primitivní lekačky jako je zaburácení do největšího ticha. Zatímco Wan si takové věci šetří do vypjatých okamžiků, Leonetti to seká jak Baťa cvičky a když víte, že každých pět minut se „to“ zase stane, už se ani moc nelekáte, byť se pár takových okamžiků najde (scéna ve sklepě).

Kromě chybějící atmosféry však Annabelle podráží nohy hlavně absence čehokoliv zneklidňujícího a nevyřčeného. Jelikož už po deseti minutách víme, co je důvodem kletby a můžeme si domyslet, proč se ty „nevysvětlitelné“ věci dějí, čekáme prakticky celý film jen na to, až to dojde i hlavní hrdince. Annabelle vyloží všechny karty na stůl moc rychle, všechno je přímočaré a nedočkáte se jakéhokoliv blufování a inteligentní hry s divákem, jako to dělá Wan. Kdybychom hned věděli, proč je kluk v Insidious v kómatu nebo co je sakra s těmi loutkami ve Zlověstném tichu, těžko bychom pociťovali nějaké napětí. Film ani nevyužije zajímavého nápadu s vlnou paniky kvůli satanským sektám, která postihla USA na konci šedesátých let. A přitom se to dalo tak krásně zužitkovat…

 

Annabelle je dokladem, že když dva dělají totéž, není to totéž. Wan se prý definitivně vzdal hororů a jeho franšízy pojedou dál. Musíme jen doufat, že pod jeho křídly vyroste někdo schopný, kdo nebude ani tak kopírovat jako zdatně navazovat, ale přitom bude podobně originální. To se ovšem v x-tém pokračování V zajetí démonů asi těžko stane…