Joe Wright měl zatraceně našlápnuto. Po výborné Pýše a Předsudku nám naservíroval dokonalé Pokání, které ho zacementovalo do pozice mistra dobových romancí. Pak ale přišly dva nepříliš vydařené úkroky do současnosti a Wright měl najednou co napravovat. Naštěstí netrvalo dlouho a britský tvůrce vsadil na jistotu. Ukecal Keiru Knightley, aby se do třetice vrhli na klasiku, z čehož vzešla nejnovější filmová verze Anny Kareniny. Má nesčetněkrát adaptovaný Tolstojův román stále co nabídnout? Odpovědí je jednoznačné ano!

Anna Karenina: FOTOGALERIE

První minuty jsou neskutečně čarovným zážitkem.Wright jde na to totiž chytře. Jestli jste viděli trailer, nejspíš čekáte v jádru těžkotonážní ruskou školu, které britský šikula svou lehkou rukou vdechne nový život. A právě to se vlastně stalo. Za celým úspěchem se ale skrývá docela zásadní technický twist, který je radno zjistit až v kině. Že si onu vychytávku klidně necháte „vyspoilerovat“, než abyste teď přestali číst? Nuž dobrá. Ale neříkejte, že jsem vás nevaroval.

Příběh manželky ruského ministra, která se zaplete s neodolatelným oficírem Vronským, se tentokrát servíruje napůl jako tradiční drama a napůl jako divadelní hra. Co to znamená? Všichni herci jsou naplno ve svých filmových rolích a dramatické pnutí mezi nimi srší okázalou filmovou estetikou. Kolem osudem zmítaných hrdinů ale probíhá kulisácký koncert, který většinu příběhu odvypráví v budově jediného divadla. Pódium s hledištěm se tak například „převlékají“ za veškeré taneční nebo společenské sály, ale třeba i za nádraží nebo ložnici. Obzory jsou na férovku namalované kulisy, zákulisní části divadla suplují nuznější interiéry… herci zkrátka přejíždějí mezi městy, ale stále zůstávají jen na pár místech, po kterých může Wright proplouvat s kamerou a za chodu s nimi chytře manipulovat.

S přibývajícími minutami se samozřejmě objeví i exteriéry a pár dalších lokací. Jádro příběhu ale stále zůstává před prkny, která znamenají svět, což filmu dodává bezesporu jedinečný feeling. Ty první minuty, během kterých na tuhle hru přistupujete (zatímco se před vámi brilantně vyrýsují vztahy mezi postavami), jsou neskutečně čarovným zážitkem, který naplno vrací do hry kostýmní dramaty. A to před sebou máme ještě Hooperovy Bídníky…

Ale zpátky do carského Ruska. Tam Wright se svým typickým režijním šarmem diriguje intimní a zároveň okázalé divadýlko, kterému „naskakuje“ jedna skvělá scéna za druhou. Keira Knightley i všichni kolem ní hrají jako o život a zaplňují Wrightův experiment nefalšovanými emocemi a drtivými vztahovými veletoči. A člověk si začíná říkat, že je to možná až příliš dobré na to, aby ho takhle strhlo celých 130 minut.

Přehrajte si trailer Což se tedy bohužel vyplní. V poslední třetině se totiž Anna Karenina začne zadrhávat a filmu se víc dějových linií nepodaří sjednotit tak dobře, aby si udržel sílu vynikající první poloviny. I důležitý ústřední vztah časem přichází o svojí intenzitu, která se mění jen v čekání na to, jak moc tragicky to celé může skončit. Nejde sice o vyloženě bolestivý dojezd. Další nabíjení "wrightovskými" vjemy vám ale může zaručit až případné druhé zhlédnutí, při němž si opět připomenete bravurní ranější scény. "Odborně" se tomu říká A-Team efekt.

Na Anně Karenině je ale i přesto mnoho co obdivovat. Kostýmy, kamera nebo hudba jsou pochopitelně prvotřídní, nic z toho byste ale tak neocenili, kdyby to Wright nesjednotil do ucelené a značně originální vize, z níž si minimálně taneční scéna (opět!) zaslouží tesat do kinematografického kamene. Jeho spolupracovníci, včetně slavného dramatika a scenáristy Toma Stopparda (Oscar za Zamilovaného Shakespeara), musejí mít velkou radost z toho, jak vzletnou a svižnou podívanou dokázal z jejich práce udělat.

Ano, chtělo to pevnější ruku v pozdějších minutách a možná trochu víc Matthewa MacFadyena („pan Darcy“), který je jako sukničkář Oblomov s mohutným knírem nesmírně zábavný. I v téhle podobě je ale Anna Karenina velice povedeným žánrovým zbožím, ve kterém Aaron Johnson („Kick-Ass“) dokazuje, že i lehce vyšinutého supermilovníka lze zahrát s úlisným přehledem. Víc podobných adaptací romantických klasik a méně… vy-víte-čeho.