…a na životopisná dramata my si příliš nepotrpíme, zvláště týkají-li se umělců, jejichž jména nám v podstatě nic neříkají. Jenže. François Ozon není jen pouhý rutinér, co mu v Hollywoodu zaplatili za „divácky vděčný zážitek“. Jde si vlastní cestou a osobitými režijními otisky (brázdí cestu hlavní hrdince až na horizont vašeho zájmu. A ten se zjevuje pozoruhodně rychle na to, o jak papírově nezajímavou etudu se jedná. Hrdinka v podání neokoukané Romoly Garai překypuje emocemi i životem daleko nad rámec scenáristovy vize a Ozon ji pečlivě obléká do rozmanitých barev, aby z ní vymáčkl esenci čistého ženství. Sled záběrů pečlivě pospojovaných hudební linkou pak graduje v tragický (tematicky, řemeslně je v pořádku ;) sestřih, kde je skoro všechno zcela na svém místě. A mě nezbývá než podotknout: Zkuste však srovnat tohle a trailery na Miss Potter. Co je pro vás živější?