Andělé všedního dne jsou v rámci Vieweghovy tvorby atypickým počinem. Nejprodávanější český literát se posunul o trochu dál, než je jeho běžný záběr, a na tradiční vztahové peripetie českých párů nahlédl z úhlu čtyř andělů. Ti mají za úkol zpříjemnit budoucím obětem a pozůstalým poslední chvilky na světě, pobídnout je k odpuštění, omluvě, radosti či jim splnit sexuální tužbu.

 

Hlavní devízou knihy, která ji odlišuje od podobných astrálně a ezotericky laděných děl, je především způsob, jakým Viewegh míchá patetickou linku s plněním posledních přání, cynickými proslovy andělů a černohumornými situacemi. Vzniklo tak možná nekonzistentní, ale přece jen zajímavé dílo, které je jak velice osobní a intimní, tak chvílemi i sžíravě břitké a překvapující.

Menší literární úvod není vůbec na škodu, protože je důležité si uvědomit, že předloha není vůbec tak špatná, jak by se mohlo po zhlédnutí její filmové adaptace zdát. Alice Nellis totiž opět dokázala, proč je nejpřeceňovanější českou filmařkou, znovu se ukázalo, jaké jsou její slabiny – naprostý nedostatek citu a pochopení pro látku. Co bylo na „lehčích“ látkách jako Ene Bene nebo Výlet méně patrné, se v případě složitých témat jako vykoupení, smrt, Bůh stává učiněnou katastrofou (a to můžeme děkovat štěstěně, že nás ušetřila jejích Lidic).

 

Opravdu jen málokterý film je tak plytký jako Andělé všedního dne. A to i na české poměry. Prýští z nich snaha po emocemi nabitém příběhu, v němž se střídají smích a slzy, a který donutí k zamyšlení se nad vlastní smrtelností a nad banalitami, kterých je náš „všední den“ plný. Jenže ouha, ničeho z toho se nám nedostává. Vše je primitivně vykalkulované a pouze na efekt. Přitom v mnoha scénách stačilo jít více na dřeň, rozvinout Vieweghův námět a mohlo z toho být rázem o poznání podnětnější dílo. Nellis jako by se podobných kroků bála a nechtěla českého diváka zatahovat do něčeho složitějšího. Místo toho jen pomalu spěje k očekávatelnému konci a oproti předloze přidává i něco vlastního, co už tak patetické vyústění spolehlivě dorazí.

Nejsmutnější je ovšem způsob, jakým vede schopné herce. Místo reálných postav a jejich zdánlivě nesouvisejících činů před námi na plátně jen defilují figury jak ze cvičení scénáristy v prváku, které dělají divné věci. Některé jsou navíc obsazeny typově tak mimo, až se to dá pokládat za nekvalitní trolling diváka – hlavně Klára Melíšková tam předvádí prosím pěkně co? A proč Bolek Polívka hraje už po dvacáté to samé, když víme, že má na víc? Proč jsou naprosto nevyužití někteří z titulních Andělů (Labuda, Javorovský) a nejvíc prostoru dostává pouze Vojtěch Dyk, který – jaký div – hraje opět to samé, co v každém filmu?

 

Andělé všedního dne jsou promarněnou šancí, která se v ničem nevymyká tradičnímu českému šedému proudu. Nemají šanci zaujmout, ačkoliv by třeba měli čím, protože tu není snaha, aby byli něčím víc. Raději se opatrně krčí v koutě a nepouští se do velkých a nezvyklých věcí, protože by se to třeba nemuselo povést a vybájená cílovka by byla nespokojená, protože na něco nového a dravého není zvyklá. Vít Schmarz (Marigold) pro to má trefné pojmenování – český chcípácký film. V Alici Nellis našel definitivně svou novou královnu.