Říká se, že někdy od první poloviny dvacátého století žijeme v narcistní společnosti. Že už se vlastně dávno nezajímáme o to, co se děje se světem, přestali jsme chodit k volbám a místo toho jsme si našli každý svého terapeuta, který se nám v případě potřeby hezky prohrábne naší komplikovanou psýchou. Obdivujeme krásu a slávu, máme hrůzu ze stáří a smrti, a proto investujeme nehorázné peníze do toho, abychom si to první zajistili a to druhé od sebe zahnali. Nejvíc je to údajně vidět na manažerských typech. Na mladých mužích s nejasně definovaným, zato dobře placeným místem, kteří si zakládají na své sbírce obleků od Valentina a permanentce do prestižního fitcentra. Ať jsou momentálně na ústupu, nebo ne (metrosexuály nám údajně pomalu nahrazují chlapáčtí „übersexuálové“), v roce 2000 rozhodně v kurzu byli. Ve stejné době taky režisérka Mary Harron natočila podle knihy Breta Eastona Ellise film Americké psycho, bezcitnou a o to vtipnější sociální satiru, která dovedla metaforu o narcismu do černohumorného extrému a ze zjemnělého manažera udělala ukázkové monstrum.

Pokud byl Norman Bates v Psychu děsivý a zároveň politováníhodný, Patrick Bateman je od začátku děsivý a zároveň komický. Pomalu propadá vražednému šílenství a říká čím dál potrhlejší věci, ale nikdo – samozřejmě kromě diváka – ho neposlouchá, nikdo jako by jeho poznámky ani výhružky nevnímal. Z toho plyne docela nečekaný vtipný kontrast; Patrick tak stává někým s fasádou Gordona Gekka a chováním zdrogovaného Rain Mana. Nadsázce a stylizaci odpovídá i provedení samotných vražd: Americké psycho je poměrně hodně „splatter“, ale vůbec ne „gore“, čímž se ještě zesiluje původní dojem, jak moc pro Patricka a jeho kolegy znamená povrch, vnější zdání. Čert vzal to, jak se doopravdy jmenujete a co vlastně v práci (ne)děláte. Vaše jméno a obličej si spletou s půltuctem dalších, ale vaše vizitka, bydlení na prvotřídní adrese a nekonečná sbírka popových cédéček, ty jim uvíznou v paměti stoprocentně.

Americké psycho možná nepatří do Very Important Movies po řemeslné stránce, v tomto ohledu skutečně žádným milníkem nebylo. Tvoří ale skvělý a vtipný protějšek filmům jako Wall Street nebo Firma, v podstatě mravoučným příběhům o mladém čestném člověku a jeho morálním boji proti zneužité moci. Příběh Patricka Batemana na rozdíl od nich žádnou mesiášskou figuru nemá a rozhřešení nenabízí. Nechává diváka, ať se s tou absencí dobrého i „špatného“ konce srovná, jak sám umí.