Sam Mendes tenkrát věděl, na jakou strunu zabrnkat. V záplavě maloměstských dramat plných šuškandy a modelových postav vystřihl to samé, ale naruby. Dalo by se tomu říkat parodie, jenže parodie pouze napodobuje. Americká krása je plnohodnotná výpověď o mužích středního věku, ženách zakotvených tamtéž, mladých lidech, kteří jsou inteligentní a je jim to na škodu a královnách středních školy, jejichž povrchní přístup k životu se ve finále zúročí v těžké vystřízlivění.

Je zároveň o tom, co chceme a co opravdu chceme. Povrchní potřeby obou manželů Burnhamových působí vtipně a pravdivě v tom smyslu, jakým koloběhem stádií a událostí každý manželský pár prochází, aby si ve finále uvědomil, kde leží pravé hodnoty a jak to vlastně je s jejich láskou. Že už je na některé věci pozdě, to dá rozum. Přesto je konflikt mezi tělesnem a duševnem (Chci souložit, chci souložit! Ale neměl bych souložit, protože mám doma manželku/manžela.) natolik odvěký, že se mu nedá bránit – a divák se musí usmívat, protože to zná nebo tuší, že to jednou pozná. Scénář Alana Balla však tímto konstatováním samozřejmě nekončí – naopak, odpichuje se od něj vstříc žánrově nevyhraněné hříčce, která je tím zajímavější, čím méně o filmu víte.

Prostředí vás nemusí pohltit, stejně jako vám jednotlivé charaktery mohou připadat příliš vyhraněné a zbytečně škatulkové. Faktem však zůstává, že našinci asi nikdy nebylo tohle konkrétní prostředí tak trefně přiblíženo, jako v Mendesově oscarovém opusu (a ne, Zoufalé manželky opravdu nepočítám) a není tak problém se postupně vciťovat do jednotlivých rolí, kterých se týká důležitá životní transformace. A protože je to film o několika generacích, nezavírá dveře prakticky před nikým.

Citlivě splétaná osidla příběhu gradují ve vtipné omyly i smutné životní pravdy. Někde mezi tím pobíhá režijní um, skvělé herecké výkony, úchvatná kamera i příslušné hudební souznění - a spřádá jednotlivé momenty do absolutně funkčního celku, který ve finále můžete označit jako satirickou tragikomedii s prostým, avšak geniálním poučením. Geniálním proto, že je každý bere jako samozřejmost, přesto se tak pravděpodobně nechová. Zkrátka a dobře: Někdy je na světě tolik krásy… stačí se jen dívat kolem. Zastavit se. Hltat momenty a nebýt otrokem toho, co by „mělo být“. Asi to v životě nejde řešit tak radikálně, jako to udělal Lester (kdo z vás ze svého šéfa vytáhne 60 000 dolarů?), nicméně podstata věci zůstává a já za ni Mendesovi děkuju. Jít si za svým a snažit se být v každé chvíli šťastný je od jistého momentu i moje životního motto. Americká krása je v šíření toho poselství nejtrefnějším mainstreamovým filmem.