Letošní Be2Can se pro mě neslo především ve jménu geniálního Toniho Erdmanna (10/10), kterého jsem po Varech nutně potřeboval vidět znova. Ale po odškrtnutí téhle položky se přece jenom našlo pár dalších titulů na dohonění, logicky se nabízely filmy, co v Cannes Tonimu vyfoukly dvě hlavní ceny, tedy Zlatou palmu (Já, Daniel Blake) a Cenu poroty – American Honey.

V něm se vrací britská režisérka Andrea Arnold, jež v roce 2009 rozsekala celý festivalový svět Fish Tankem s tenkrát ještě budoucí hvězdou Michaelem Fassbenderem. Od té doby se autorka velkému plátnu vyhýbala, takže když po sedmi letech konečně dodala další sociální drama, všichni čekali s napřaženýma rukama.

Místo chudiny v Británii navštívíme americkou white trash první kategorie, skupinku mladých lidí cestujících přes zapadákovy a prodávajících předplatné na magazíny všeho druhu. V jejich čele stojí Shia LaBeouf, který je tím lepší herec, čím divněji se chová v realitě (takže odhadem za tři čtyři roky z něj bude Marlon Brando), a příběh pozorujeme očima debutující Sashy Lane, holky, jíž našla režisérka kdesi na pláži a rozhodla se z ní udělat svojí hvězdu.

Hrdinové filmu jsou vymletá lůza bez jakékoliv výjimky. Včetně protagonistky. Žádné růže mezi trním, žádné zabité potenciály, všechno to jsou hloupí burani, kteří jsou v lepším případě pasivní, v horším svině. Pokud se v nich někde hluboko něco skrývá, nevíme o tom. Pohodu mají jen, když se ožerou a buď se válí někde na zemi, nebo se v různých kombinacích navzájem ojíždějí. Jinak prostě přežívají.

American Honey nemá ve svých třech hodinách pořádnou dějovou linii. Snad by se za ní dalo pokládat hrdinčino sžívání se s novým kolektivem, spíš ale ani to ne. Nanejvýš se občas ukáže nějaký opakující se motiv, třeba „jak se naučit lhát“ a „zachraňuju, protože chci být zachráněna“. Ale příběh to není, fakt ne. Místo něj buduje Arnoldová jednu podmanivě nuzáckou scénu za druhou, k čemuž jí vydatně dopomáhá vyšperkovaný soundtrack, který hraje značnou část stopáže na pozadí a budí dojem jakéhosi buranského muzikálu, z něhož se postavy marně snaží uniknout.

K absolutní působivosti těchto výjevů ale něco chybí, nebo spíš přebývá. American Honey je až moc audiovizuálně načančané a až příliš scenáristicky promyšlené. Záběry jsou až moc krásné, hudba až moc pasuje, motivy se až příliš okatě navracejí. Umí vtáhnout, umí si podmanit člověka (však na to má moře času), ale vtahuje do filmu, do umělého konstruktu, ne do života. Což obvykle vůbec nevadí, naopak, ale v případě sociálního dramatu to může být na škodu. O Danielu Blakeovi taky platí, že je nejlepší v momentech, kdy místo politických statementů sledujeme skromné výjevy z hrdinova života.

Oba hlavní filmy letošního Cannes tak nedošly k bezchybnosti kvůli podobné věci – působí až moc uměle, i když chtějí být komentářem k realitě. Jejich úspěch přesto dává až moc velký smysl. Jistě není náhoda, že oba vítězové sledují neprivilegované vrstvy a lidi zmítající se v chudobě (na rozdíl od Erdmanna, který si „drze“ dovolil vyprávět o vyšší třídě). Snobové v Cannes rádi dokazují, že se jim nad osudem svých méně šťastných spoluobčanů ten žaludek naplněný šampaňským a kaviárem přece jenom stahuje dojetím. Jaké krásné gesto ocenit filmy o spodině! A šup na raut! Co na tom, že jsou v soutěži i lepší filmy? Ale to je zase na další debatu, která by se neměla promítat do hodnocení American Honey.