Cítíte to? Ten nádech sedmdesátek? Doby, kterou většina z nás nezažila, ale přesto jí zná pomalu jak vlastní boty? Možná z tatínkova vyprávění o tom, jak si nechal narůst dlouhé vlasy. Možná ze samotných písniček, které leckdy o době vypoví víc než sebelepší dokument. Možná právě z filmů. Ty se do téhle doby vracejí jen málokdy, ale o to bývají takové výlety napříč časem zajímavější. Almost Famous je můj oblíbenec, film za který Croweovi děkuji víc, než za Vanilla Sky a Jerryho Maguirea dohromady. Poučná cesta do studentovy duše, která to veme rovnou kolem rockerova srdce. Jakási nestárnoucí výpověď o mládí. O tom, jak může vypadat, jak by mělo vypadat a jak často skutečně vypadá. Traileru se samozřejmě něco takového vysvětlit nepodaří, vůni filmu ale popisuje překvapivě přesně. Divák moc dobře ví, na čem si stojí, nikdo mu nic nenalhává. S tímhle filmem se zasmějete, občas vám bude smutno, ale vždycky tu bude ta neopakovatelná atmosféra. Atmosféra, se kterou trailer pracuje naprosto špičkově a za kterou mu bez váhání napálím plný počet. Možná některým nesedne, ale u mě si ho zasloužil.