Cival

Když Honza Hřebejk poněkolikáté vsadil na Jaroslava Duška, Evu Holubovou a Bolka Polívku, začalo publikum nespokojeně bučet a vyžádalo si nová jména. Když Tim Burton roztočí svůj stopadesátýdruhý film s Johnny Deppem a svoji manželkou Helen Bonham Carter, v zásadě se to respektuje. Proč? Inu, Johnny je hvězdou nejvyšší velikosti, jeho spolupráce s oblíbeným režisérem vyloženě neselhávají a Burton navíc vždycky táhne oči hlavně k vizuální stránce. To se pak snáze tolerují opakující se jména (a spolupráce režisérů s manželkami se koneckonců tolerovaly vždycky - komu jinému by měli filmaři dávat role než ženám, které jim přes rok vaří, žehlí a perou špinavé ponožky :-). A i když skupina diváků lamentujících nad tím, že mistr vykrádá sebe sama, opakuje se a točí vlastně pořád jedno a to samé, neustále roste, vlnu negativních emocí vždycky přehluší tsunami pozitivních reakcí. Tentokrát ale bude dost možná všechno úplně jinak. Burton se totiž zmocnil klasiky z nejklasičtějších a jal se probádat, jak hluboko vede králičí nora. Asi tam našel počítače, protože právě ty budou zjevně udávat tón jeho nejnovější „pohádce pro děti každého věku“. Barevné harampádí z říše divů se podivně digitálně vlní, šklebí a celkově prohýbá, pastelové barvičky se valí ze všech stran, Johnny Depp morfuje a králíci se chytají za svoje chlupatá ušiska. Podívaná to je nepochybně svižně střižená, ale ani v té rychlosti ne dvakrát poutavá – a to zejména po vizuální stránce. Samozřejmě na závěry je času dost, přesně deset měsíců, během nichž se přivalí ještě spousta fotek, ukázek a jiných propagačních vykutáleností. Ale my všichni Burtonem nakažení, kteří jsme už chtěli změnu, teď možná obrátíme, protože tváří v tvář novým trikovým hokus pokusům (které mi bohužel občas evokují rodinná díla Roberta Rodrigueze) se možná ještě budeme modlit za brzký comeback starého dobrého Tima. Rozčepýřeného chlapce, co si šlechtil svoje černo-bílé, expresionismem silně poznamenané, vidění světa.