Spike Jonze je podivín. Ostatně nikdo, kdo kamarádí s Charlie Kaufmanem nemůže být normální. A když se tihle dva dají dohromady… tak to teprve stojí za to. Podobně jako Michel Gondry, i Spike Jonze je myšlenkově odkojený jakýmsi „bizarně neurotickým“ stylem, což je diagnóza pro jeho postavy, které nemají příliš sebevědomí a dějí se jim prazvláštní věci, proti nimž nemají obranu. Jak už synopse napoví, tady tomu nebude jinak. Kaufmanův hrdina pod Jonzeho vedením je opět uzavřen v nějaké zvláštní konzervě s ostatními důležitými věcmi v jeho životě a čas od času s touhle konzervou někdo zamíchá. Vypadne človíček, který se straní lidí, ale i vlastní hlavy. Žárlí na svého úspěšného bratra, který tvoří brak a dostává za to nehoráznou sumu peněz. Žárlí na svět, který je nespravedlivý vůči poctivým lidem, jako je on. A protože nespravedlnost roste geometrickou řadou, jednou se na to zkrátka vykašle. Proč tvořit umění? Stačí psát o tom, že píšete. Tralala.

Osobitá reflexe profesní vyprahlosti Charlieho Kaufmana je jakýmsi etalonem pro žánr „román o románu“, který přichází v bodě tvůrčí krize. Valí se na vás uzávěrky, před vašimi dveřmi přešlapuje vyslanec z nakladatelství a nápady nepřicházejí. A kdyby to nebylo dost k naštvání a stresům, stačí se rozhlédnout kolem sebe: Tak jako Charlieho alter-ego Donald, i v tomhle světě existuje spousta lidí, kteří k tomu nemají dispozice, ale vytvářejí cosi „společensky hodnotnějšího“ než umělci povolaní a trvá jim to mnohem méně času. Adaptace je především o touze tyhle dluhy srovnat. O touze učinit svět spravedlivým. O touze toužit, když je z vás emocionálně vyprahlá troska a nemáte nikoho, o koho byste si opřeli hlavu. A přitom byste tak chtěli. Mohla by to pro vás udělat mladá servírka, kdybyste ji byli schopni sbalit. Což nejste. Mohla by to zastat i spisovatelka románu pro adaptaci tak nevhodného, až to z toho bolí mozek. Jenže ji neukecáte. A tak jste sám před prázdným papírem a začnete přemýšlet i o tom, jak to měl Darwin tenkrát těžké, když přemýšlel o tom, jak to s tou evolucí vlastně pojmout.

A kdyby se vám zdálo, že vršit na sebe všechny události, které vás napadnou, je pak už strašná sranda, zkuste si to sami a snažte se to někomu vnutit jako scénář pro film. Že to nejde? Správně. I v chaosu musí být občas pořádek, aby se v něm lidi nemohli orientovat tím správným způsobem. Adaptace je přesně tak promyšlená a chutná. Jako obtížně stravitelný kus čokolády, který hořkne, čím víc se do něj kouše. Chyba. Musí se trpělivě cucat.