Byl jednou jeden hodný tatínek (bratr/sestra/dědeček/křeček) a tomu unesli dceru (bratra/sestru/dědečka/křečka). Pak už to nebyl hodný tatínek, ale tatínek naštvaný a prahnoucí kromě návratu milované osoby/zvířete i po pomstě (= chce zabíjet lidi i zvířata, protože tentokrát je to osobní). Olezlý příběh ze scenáristické čítanky na průklepovém papíře č. 1265 je tu a je úplně stejný, jako všichni jeho starší příbuzní, ba co víc – tentokrát je možná ještě o chlup hloupější.

Továrna na evropské akční rychlokvašky všech druhů i ražení, Luc Besson, rozjíždí na vlastní bedra kolesa příběhu, ve kterém jde vždycky spíše o to „jak“ než „proč“. Producent i scenárista opětovně zosobňuje v jedné figuře všechny hlavní trademarky francouzských rychlokvašek, na které se možná dokola nadává, jak jsou hloupé, jednoduché a neoriginální, na druhou stranu, jen málokdo jimi ve finále pohrdne. A z těch, kteří se kroutí, jen málokdo přizná, že se aspoň trochu nebavil.

96 hodin je samozřejmě etalonem 80. let a všech jejích akčně-vyřizovacích subžánrů, kde se to mlátí kvůli rodině nebo prostě proto, že to je zábava. Takový film nepotřebuje mnohovrstevnatý příběh, ani oduševnělé poselství. Stačí mu nekompromisní macho-hrdina v hlavní roli a zručný režisér/klipař, který to všechno obleče do stravitelné podoby vyhovující současným standardům pro „zábavný akční film“. Nezní to přehnaně sofistikovaně, na druhou stranu - vyladit tuhle konfiguraci do stravitelného celku a přitom se snažit pořád držet nohama na zemi (soucit s hrdinou je přece důležitý), to může být skutečný ořech. Jasně ho ilustruje rozdíl mezi prvním a druhým Kurýrem.

Liam Neeson v hlavní roli jako zachránce a posel spravedlnosti naštěstí JE (celkem překvapivě) drsný a náležitě cool a Pierre Morel, autor ultrazběsilého Okrsku 13, JE schopný režisér lomeno klipař. Výsledkem je devadesát minut očekávatelné zábavy s očekávanými zvraty, avšak zábavy působivé a nadmíru odpočinkové. Liam Neeson je někdo jako Superman tajných služeb, přesto jeho zásahy probíhají důstojně a bez comicsové nadsázky. Nepotřebuje jezdit po střechách domů, netouží po tom sundávat bomby z podvozků aut pomocí jeřábů. Své protivníky sundavá ideálně jednou dvěma ranami a rozhodně se tváří za každou cenu tak nekompromisně, jak to jenom jde.

V přelomové scéně, kde vysvětluje únoscům, kterak si pro ně přijde a kterak je to bude bolet, se dostavuje dokonce nadžánrová husí kůže! A najednou je úplně jedno, že za těmi dialogy stojí někdo jako Besson – prostě to funguje na výbornou a do puntíku to plní účel, za kterým se diváci vydají na 96 hodin do kina.

Na filmu je vidět spousta moderních vlivů, které v současné době hýbou Hollywoodem. V rámci „greengrasovských“ trendů je soužití s hrdinou o něco osobnější než se v žánru obvykle nosí, když dojde na honičky, obraz se „adrenalinově“ klepe a hodně se střihá na volant a zmiňovat to nejpodstatnější – hudbu, která je skoro do puntíku kopií Powellových majstrštyků – to snad ani nemá cenu :-). Naštěstí to není pouhá opisovačka bez srdce, ale osobitý celek, který plně funguje a s trochou nadsázky by se mohl zapojit do série o agentu Bournovi někdy za deset patnáct let.

Příběh osciluje mezi napínavým vyšetřovaním a výborným akčním filmem. Nebýt první „rozjížděcí“ půlhodiny, přepíná mezi těmito žánry takřka nonstop a dostatečně důrazně na to, aby sevřel diváka do kleští a nenechal ho nudit. A když je Liam Neeson zrovna v zabíjecím módu, tím lépe pro všechny – film přece jen chvílemi získává otisk nadžánrové podívané, kde se nějaká ta chytrá myšlenka o rodině zrodí. A jestli se zaposloucháte do piana pod závěrečnými titulky, možná skutečně uvěříte, že tam ty myšlenky byly. Jestli ne a zůstanete jenom u výborného (politicky nekorektního!) akčního filmu, to je čistě na vás – zklamáni nebudete ani tak.