Filmy o baseballu to budou mít v evropských zemích vždycky těžké, protože téhle americké hře rozumí na starém kontinentě nejspíš ještě míň lidí, než kolik jich ji hraje. Proto je celkem fajn zjištění, že Brian Helgeland hodlá 42 prodávat ne jako sportovní film, ale jako poctivé drama z doby, kdy byla barva kůže mnohem důležitější než to, co má člověk v hlavě, nebo kolik dokáže odpálit homerunů. Dobová atmosféra je skvělá, neznámý a neokoukaný Chadwick Boseman vypadá, že by mu nemělo dělat problém utáhnout celý film a těch vyhrocených situací, ať už na hřišti, v zákulisí nebo před hospodou mezi rasistickými vidláky, je tu taky dost. No a pak je tu nástup ze tmy na stadion, po němž se rozjede ověřený Jay Z a člověk má chuť zvednout se ze židle a jít si koupit lístky do kina. Teď jen musíme doufat, že podobně moderně a svižně bude působit celý film a že se Helgeland neutopí v patosu.