Další ze série filmů, které nikdy nezformují páteř zlatého fondu, nikdy se nebudou líbit všem, a přesto se jich v redakci nezřekneme, ani kdyby nám Satan smažil vnitřnosti svým trojzubcem, reprezentuje okamžik přechodu Spikea Lee z kritických pozic uvnitř černošské komunity k mainstreamu. Pohodlné usazení ve středním proudu však pro Spikea neznamenalo ústup z intelektuálních pozic, natož zřeknutí se vlastního pohledu na svět včetně specifických etických ideálů.

Lidé úzkoprsí (a dříve narození) si samozřejmě mohou pokládat otázku, jak může tvůrce chlácholící drogového dealera, tedy muže, „který žil ze závislosti jiných a parazitoval na jejich utrpení“, uznávat jakékoliv mravní zákony. Jenže Spike vyrůstal mezi feťáky a drogovými dealery v černých (doslova) uličkách New Yorku, z nějakého toho závisláka udělal filmovou hvězdu (copak vám Samuel L. Jackson nevyprávěl svůj životní příběh?), a proto mohl porozumět vynikající předloze Davida Benioffa. Monty Brogan v ní nemusí být démonizován, aby bylo zjevné, že byl v minulosti zprohýbaným zjevem, z něhož se duševně příčetnému človíčku zvedá žaludek. Díky tomu smí stát přesně mezi – mezi odsouzením (viz Ivan Horník) a možností znovu, pěkně od nuly, zažehnout motory (viz Paul W. S. Anderson).

25. hodina je filmem o novém začátku, druhé šanci a napraveném člověku. Na jednu stranu snímkem idealistickým, ale stejně tak i postaveným nohama na zemi, kdy za snovými konci a velkými nadějemi zůstává realistická pachuť hříchu, který je nutné odsedět si. Z Benioffovy výtečné předlohy (která má finále stejně slzopudné jako snímek samotný!) Spike Lee vytřískal nejen hlavní téma, ale i mistrnou charakterizaci postav „za deset sekund“, dokonale odkoukané životní situace (schválně sledujte kolikrát za film se Barry Pepper podívá na zadek Rosario Dawson :-) i fascinující práci s prostorem jedné noci, během níž se „nic nestane“, a přesto se vše rozřeší. Lee navíc silně akcentoval prostředí New Yorku a prostřednictvím scén na Ground Zero povýšil Montyho příběh na univerzální metaforu o budoucnosti Ameriky po 11.září. Výtečná kamera, režie volně plující od inscenační agresivity k jemnosti, bezchybné herecké výkony a jeden z nejpůsobivějších konců, co kdy svět viděl. Anebo nezapomenutelný „Fuck monolog“, pěsti v podchodu i vzletná hudba Terence Blancharda. To je příliš mnoho důvodu pro jen jednu zlatou cihličku.

P.S.: Kdyby roli mafiána skutečně dostal původně plánovaný Marek Vašut, splaskla by pro zasaženého našince aura dokonalého filmu. Ještě že tak.