Knížky se do filmové podoby budou adaptovat co bude svět světem. Orwellovo opus magnum z roku 1948, příznačně nazvané 1984, samozřejmě nemohlo pozornosti filmařů unikat dlouho (první verze vznikla již roku 1954, tedy čtyři roky po Orwellově předčasné smrti). Román do myslí přemýšlivých čtenářů vyryl hlubokou brázdu, inspiroval vznik mnoha dalších utopických děl z blízké budoucnosti a navíc je interpretačně natolik otevřený, že si v něm každá generace najde "to svoje." Nejvíc samozřejmě vždycky působil ve společnostech ujařmených totalitou, kde "malí Winstonové Smithové" čerpali z cyklostylových stránek sílu ke každodennímu boji s rozbujelými mocenskými strukturami. Vlastně se ani není co divit, že byl v tolika  zemích na indexu zakázané literatury. Pitvu fenoménu moci totiž provedl dokonale a pro hnutí  občanské neposlušnosti byl možná až příliš návodný.

V pořadí třetí adaptaci Orwellova románu bude zanedlouho čtvrtstoletí a natočil ji britský filmař Michael Radford (nedávno Kupec benátský). Kinematografické techniky si sice za ty roky prošly závratným vývojem, ale 1984 může co do atmosféry a síly vyznění dodnes směle konkurovat snímkům jako Equilibrium, V jako Vendeta a mnohým jiným. Ty se v porovnání s 1984 zdají jako značně ředěné a zchládlé čajíčky, u kterých vám ani po opakovaném zhlédnutí není jasné, proč jimi prezentované totalitní systémy vydržely tak dlouho. Možná prostý lid ohlupovaly tak dlouho, až všichni zhloupli a nikdo nebyl schopen vymyslet  žádný kloudný plán a povstat, jinak nevím:) U Radforda v zátylku přímo fyzicky cítíte pohled onoho příslovečného Velkého Bratra a uvědomujete si, že jedinec je až příliš malé kolečko v mohutném soukolí, než aby způsobil nějakou zásadnější změnu. Úředníček Winston Smith (John Hurt) praktikuje svou malou vzpouru, ale ve světě, který je od rána do večera prostoupen strachem a propadá se sám do sebe, lze snadno sejít z cesty. Vždyť Smithovi chybí už to základní - slova.  Na příkazu shůry totiž po stovkách zanikají termíny, s jejichž pomocí lze zhoubný systém vystavit kritice. A pak se za použití newspeaku na něčem domlouvejte! Už Orwell si velmi dobře uvědomil, že každý systém potřebuje svého zástupce, tvář. Ve filmu jím není ani tak příliš abstraktní Velký Bratr, jako spíše všehoschopný ideolog Vnitřní strany, O´Brien. Ten by duševnímu emigrantovi Smithovi nebyl ani zdaleka tak dobrým sokem, kdyby v natolik svůdném poměru nemísil pravdu se lží. Schválně si počítejte, kolikrát byste mu už už přikývli. V robustním podání legendárního herce Richarda Burtona je O´Brien tím, kdo  dokáže jedince absolutně znejistět ve všem, co dosud považoval za dané. Pokud nic jiného, scény, které bezprostředně předcházejí "očekávanému dýchánku" v místnosti 101 a všeprostopující atmosféra zmaru a beznaděje vás jistě alespoň lehce zneklidní.

Radfordova filmová verze se sice od knižního  podání v mnohém liší (např. O´Brien je v knize ještě zakuklenější a vypočítavější), přesto je jednou z nejzajímavějších adaptací, co se kdy dostala na plátna kin. Je dobře, že se režisér  pověsti slavného románu nezalekl a proklestil si přes něj svou vlastní cestu. Film 1984 má příjemně střídmou stopáž a přesto v něm zazní vše podstatné. V dnešní době velmi vzácný úkaz...