Takashi Miike umí překvapit. Ti, co se jeho tvorbou prořezávají důkladněji, vám potvrdí, že vedle bizarních krváků a přeplácaných šíleností dokáže natočit i relativně „normální“ film. Pro ty ostatní, kteří slovo Miike považují za synonymum pro „úchyl“, se z 13 zabijáků vyklube ukázněná žánrovka.

Nic proti tomu. Je osvěžující vidět, že Miike umí i tradiční řemeslo bez potřeby prvoplánově šokovat či divoce míchat styly a žánry. 13 zabijáků je ryzí samurajská řežba, za kterou by se nestyděl ani mladý Kurosawa. Aby ne, je to další variace na Sedm samurajů s podobnou dějovou strukturou i kulisami (zablácená vesnice někde v lesích), akorát počty se změnily a cílem tentokrát není tlupa banditů, ale ničemný šogunův synek chráněný malou armádou. Právě skrz tuto postavu v úvodu na okamžik prosákne i Miike-úchyl. Avšak velmi účelně, aby divák dostal informaci, že jakmile je pro někoho kratochvílí lukostřelba na dětské cíle a usekávání ženských končetin, zaslouží si ošklivě chcípnout, i kdyby kvůli tomu mělo propadnout kataně i dalších 200 mužů.

Ona staromódnost (a staromilství) filmu tkví i v jeho bezelstné přímočarosti. Tady je padouch, tady samuraj pověřený jeho likvidací. Samuraj si vybere tucet spolušermířů a nastraží léčku. Pak vypukne masakr. Ten trvá, dokud vesnické bláto dočista nezmění barvu. A to je vlastně všechno – nečekejte dějové zvraty, vývoj vztahů či vyhrocené emoce. Jsou potřeba? Ne. Úplně stačí trocha filosofování o samurajské cti a dobře scenáristicky odlišení členové družiny, kteří jsou díky civilním hereckým výkonům (ve filmu úplně absentuje afektované asijské přehrávání) vesměs sympaťáci. Právě proto je první, verbovací část snímku zajímavější a vlastně i zábavnější.

Což samozřejmě neznamená, že by vás druhá, bitevní, uspala. To vůbec ne. Jen mezi povelem „Zabte je všechny!“ a pádem padouchovy hlavy uběhne asi 50 minut. Během nich probíhá nepřetržité porcování žlutého masa. To, co Peckinpah ve finále Divoké bandy zvládl díky kulometům a dynamitu asi za 7 minut, trvá pěkně ručně, jen s luky a katanami bezmála hodinu. Masakr je to skvostný a Miike akci rozhodně umí, ale toho rubání je zkrátka moc.

To a užití ošklivých digitálních efektů (naštěstí jen kratičké) jsou však jediné skvrnky na jinak čisté a svým způsobem dokonalé žánrové podívané, kterou si milovníci samurajských filmů vychutnají do poslední kapky krve.