Slyšíte to? Nemluvím o Carreyho ječení, ani o volání divočiny, mluvím o hlasu, bez kterého už trailery nebudou to, co bývaly. Druhý Ace Ventura by mohl být exemplárním příkladem vlivu Dona LaFontainea, protože bez Hlasu božího a jeho následníků, bychom se nedočkali tak zábavného kontrastu mezi Carreyho skopičinami a hromotluckým hlasem dabéra. A trailer by šel prudce dolů. Jim by si za to mohl sám. Mimické vylomeniny jeho gumového ksichtu jsou sice k potrhání skoro ve všech situacích a rvačka s krokodýlem je prostě bezva, v traileru ale tyhle jednotlivé epizodky nepůsobí úderně. Ne tak, jak by měly. Druhý Ace Ventura trpí klasickým syndromem dvojek, takže se snaží být ve všech směrech lepší, aby nakonec skoro všechno zpacká. Proto je tahle ukázka jen sérií za sebou poskládaných scének bez ladu a skladu, jejichž snaha vykouzlit na tváři úsměv je díky slabému hudebnímu doprovodu a střihu občas křečovitá. Podobně nenápadité trailery většinou stojí na jediné věci, můžete tedy hádat, kdo to nakonec zachraňuje. Ne, krokodýli to nejsou. Jim Carrey kupodivu také ne.
