Drama Normana Jewisona by se v žebříčku nejlepších právnických filmů objevilo s téměř stoprocentní pravděpodobností v první desítce. A přitom to vlastně zas až tak moc právnický film není. Ano, děj se odehrává u soudu, hlavním hrdinou je právník a příběh směřuje k velkému finále v soudní síni, ale to, co dělá z …A spravedlnost pro všechny výjimečný divácký zážitek, je něco trošku jiného. Konkrétně je to Al Pacino.

Tahle herecká legenda byla v sedmdesátých letech na svém vrcholu, ale v příběhu právníka, který odhaluje druhou tvář justice, měl Pacino obrovské štěstí na scénář (pod kterým je mimochodem podepsaný i Barry Levinson). …A spravedlnost pro všechny zpočátku vypadá jako klasický právnický film, který má na rozdíl od konkurence nadhled. Jsou tu směšné postavičky, jako například militantně založený soudce Rayford, jsou tu malé životní radosti (až dětinská radost, kterou mají Arthur a jeho kolegové v okamžiku, když zjistí, do čeho se namočil neoblíbený soudce) a je tu i pár směšně absurdních scén. …A spravedlnost pro všechny zkrátka dokáže během své první poloviny diváka ukolébat a přesvědčit ho, že sleduje vlastně takový velmi pohodový film o slastech a strastech mladých právníků.

Ovšem Norman Jewison ví, jak si s divákem pohrát a čas od času mu naservíruje scénu, která je až krutá. Když za Arthurem dorazí během noci jeho kamarád se zprávou, že člověk, kterého před časem vysekal z obvinění z vraždy, zabil další dva lidi, působí to jak na hrdiny tak i na diváka opravdu velmi emotivně. A čím více se film blíží do svého finiše, tím častěji člověku mrzne úsměv na rtech. A to je jen začátek.

Pacino je jako „obyčejný člověka z lidu“ naprosto famózní. Má dobré i špatné vlastnosti, dokáže si užít vítězství a umí nenávidět i opovrhovat. A především dokáže naprosto dokonale zahrát člověka, který si začíná uvědomovat humus, který je všude okolo něho. Kupčení s podmínkami, degradace obžalovaných na anonymní čísla, absence lidskosti a lítosti zhnusí Arthura i diváka, ale Pacino spolu s režisérem dokázali právě tuhle nádherně přirozenou proměnu z bezstarostného ambiciózního advokáta do psychicky zdeptané trosky využít naprosto bezchybně. Zkrátka a jednoduše – Pacinův závěrečný sebeosvobozující projev je něco, na co nezapomenete. Ale i tak je to jen pomyslný vrchol celkově výjimečného filmu.